Chce-li umělec nahlédnout své dílo, poodstoupí. Z určité vzdálenosti je možné lépe pozorovat obrysy. Abychom mohli v celé šíři pochopit tvorbu přírody, je jistý odstup potřebný. Je užitečné podívat
se na ni jako na celek, z nebeských výšin. Z tohoto pohledu uvidíme Smrčiny v evropské zemské mase jako obrovskou podkovu tvořenou jednotlivými horami. Díky svérázu a kráse zdejší krajiny a díky mimořádné rozmanitosti rostlin a živočichů se toto pohoří v roce 1971 stalo národním parkem. Žije zde přes 400 živočišných a rostlinných druhů, z nichž některé jsou v Evropě vzácné, a tím pádem přísně chráněné. Úkolem národního parku je tuto krajinnou krásu zachovat. Avšak nejen to, co příroda stvořila sama, nýbrž zejména to, co svou staletí trvající působností stvořil člověk.
Podíváme-li se na východní stranu dnešní hranice, octneme se ve stejně tak vzrušující oblasti plné přírodního a kulturního bohatství. Přírodní park německého typu tu sice nenajdeme, ale v České republice se zachování kulturní krajiny a jejího přírodního bohatství věnují chráněné krajinné oblasti. Centrem tohoto území je Slavkovský les, podle nějž se proto celá chráněná oblast jmenuje. Jedná se o vyvýšeninu tyčící se do výšky nad 983 metrů severovýchodně od Mariánských Lázní v okrese Karlovy Vary. V tomto prostoru, který zasahuje až k hranicím Smrčin, se nachází celá řada mimořádně cenných oblastí. Od Aše po Cheb se mu dokonce říká právě Smrčiny.
Postupujeme-li regionem vrch za vrchem od západu na východ, setkáváme se s pozoruhodnými místy a živočichy. Nejvyšší horou oblasti je Schneeberg: 1051 metrů vysoký a vzhledově poněkud nezajímavý, ale rozpoznatelný už zdaleka – díky mohutné věži na vrcholu. Na sousední hoře, o 28 výškových metrů nižším Ochsenkopfu, se tyčí mnohem vyšší a štíhlejší vysílací věž. Malý tlouštík kdysi přijímal
a kontroloval radiogramy přicházející z území za železnou oponou, štíhlý dlouhán chytal obrazy ze západní televize, aby lidi nadchl západním blahobytem
a svobodou. A v okolí se nachází fascinující biotop.
V důsledku mimořádné polohy mezi atlantickou a kontinentální vzdušnou hmotou a vinou chybějící ochrany před větry vanoucími ze západu panuje na Schneebergu a Ochsenkopfu neustále drsné podnebí. Prospívá zde společenství rostlin a živočichů, které lze jinak najít už jen ve Skandinávii nebo ve vysokých polohách Alp. Tento ekosystém je živoucím oknem do období před zhruba 12 000 lety, kdy doznívala poslední doba ledová a těmto živočichům se dařilo všude po krajině. Do dnešní doby meziledové se z jejich někdejší říše mnoho nezachovalo. Nejpestřejším a nejatraktivnějším, třebaže hůře pozorovatelným živočišným druhem tohoto regionu je tetřev hlušec. Dalšími přeživšími doby ledové jsou kos horský a datlík tříprstý, lesklice horská, slíďák ostnonohý a pavoučnice sněžná. Na skalách a stromech rostou nenápadná, avšak o nic méně fascinující organismy – kameny a kmeny stromů jsou porostlé lišejníkem, symbiotickým společenstvím houby a řasy. Lišejníky jsou živoucím ukazatelem krásně čistého vzduchu. Mezi skalami se po nocích míhají plchové zahradní a v posledních letech svou někdejší domovinu znovu dobyla kočka divoká evropská. Má se za to, že v místních horských lesích žijí i rysové, a několikrát se tu opět ukázal vlk.
Jedná se o patrně nejobtížněji rozpoznatelnou, avšak zároveň nejhodnotnější vlastnost zdejší přírody: Smrčiny a Slavkovský les jsou točnou druhové rozmanitosti ve střední Evropě. Kdo chce expandovat, ať už živočich, nebo rostlina, musí tudy – přes křižovatku evropských středohoří. A ze severu na jih probíhá krajinou Smrčin a Slavkovského lesa významná evropská osa. Kde kdysi vedla hranice, se nyní vine „Evropský zelený pás“, dnes již z velké části chráněný, který v délce kolem 12 000 kilometrů spojuje ekosystémy od Černého moře až po Severní ledový oceán. Táhne se tudy největší skupina biotopů na světě. Zelený pás by se mohl stát důležitým koridorem živočišných a rostlinných druhů a předcházet tak změně klimatu. Pestrost biotopů a živočišných druhů má samozřejmě užitek i pro člověka – to platí dodnes. Na obezřetně využívaných loukách roste nepřeberné množství léčivých bylin a užitkových rostlin. Prha arnika, koprník štětinolistý, třezalka tečkovaná, všedobr horský, kozlík lékařský, mochna nátržník, řebříček, rdesno hadí kořen – seznam by mohl pokračovat donekonečna. S vírou ve všemocnost chemicky vyráběných farmaceutik jejich léčivé účinky téměř upadly v zapomnění, avšak dnes tyto poklady znovu objevujeme (viz příspěvek o bylinkových specialitách na s. 49).
Region podél hranic skýtá také pestrou potravu – rostliny a květy – motýlům a dalším druhům hmyzu. Ochránci přírody v Bavorsku a České republice dnes usilují zejména o společnou ochranu hnědáska chrastavcového, jehož housenky si nejraději pochutnávají na světle fialových květech čertkusu lučního nebo na hlaváčích. Hojnost hmyzu znamená také prostřený stůl pro ptáky a netopýry. Ptáci hnízdící na loukách, jako např. bramborníček hnědý, potřebují louky, které zůstávají delší dobu netknuté, aby hnízdu s mláďaty poskytli potřebnou ochranu a mohli jim v blízkosti obstarávat potravu. Vydáme-li se podél Ohře do České republiky, můžeme s trochou štěstí objevit spoustu dalších pokladů: na mokrých loukách a nivách se procházejí čáp černý a čáp bílý hledající žáby a hmyz, nad vodou se prohánějí ledňáčci a svá pera si na skalách po potápění suší skorec vodní. Na nebi majestátně krouží sokol stěhovavý, orlovec říční a orel mořský. V některých nepřístupných a skrytých oblastech dokonce opět sedí na vejcích jeřáb. V lesích a nad loukami a poli se po nocích vydávají na lov téměř všechny evropské druhy sov včetně nejmenší a největší sovy na světě – kulíška nejmenšího a výra velkého. V lesích má svůj domov jelen lesní a čas od času sem dokonce zavítá i zbloudilý los.
Pro organismy, které se nemůžou vydat na cestu a pevně zakořenily na jednom místě, je pro přežití nejdůležitější půda, s níž jsou spjaté. Pro rostliny má rozhodující význam kámen, z nějž se půda tvoří a na němž chtějí růst. Velice vzácnou a fascinující horninou je serpentinit neboli hadec. Alexander von Humboldt, jejž do Smrčin coby mladého pruského radu báňské správy zavedly jeho přírodovědné výzkumy, se pro tuto magnetickou horninu nadchl. Jedno z největších nalezišť v Evropě se nachází ve Slavkovském lese, další pak na severním okraji Smrčin mezi městy Zell a Rehau. Některé rostliny, jako např. sleziník hadcový, můžou přežít výhradně na této hornině. Rožec kuřičkolistý se dokonce nevyskytuje nikde jinde na světě než na serpentinitových skalách Slavkovského lesa. Tuto jedinečnou krajinu si návštěv ník nejlépe vychutná u Tří křížků nedaleko obce Prameny. Uvědomí si tu, jak úzce je příroda propojená s kulturou.
Na souhru člověka a přírody má vliv i politika a duch doby. Jedinečnou připomínkou je skalní labyrint Luisenburg u Wunsiedelu. Koncem 18. století zde poprvé v Evropě občané – nikoli šlechtici – uprostřed žulových skal vytvořili přírodní park a zpřístupnili jej pomocí stezek a schodů. Přírodu pak stylizovali do místa plného touhy. Vzniklo umělecké dílo, které se mohlo objevit jen zde: na rozhraní mezi panstvími, uprostřed vždy živé a neustále se měnící Evropy, na věčném rozhraní.
Jako umělci nebo přinejmenším jako tvůrci se lidé mezi Schneebergem a Slavkovským lesem ocitli a opět ocitají v neuvěřitelně bohaté krajině, jejíž hodnotu, plnost a význam na první pohled ani nedokážeme docenit. Své krásy a poklady ráda nechává očím skryté. Přesto se vyplatí usilovat společnými silami o její zachování – je totiž skvělým místem pro život.
Ronald Ledermüller, s podporou Petra Rojíka
Od roku 1888 se spolek Fichtelgebirgsverein v přírodním parku Smrčiny stará o síť turistických stezek, jejíž celková délka přesahuje 3000 kilometrů. Návštěvníci, kteří chtějí zažít krásy zdejší krajiny, můžou vyrazit např. na „Franskou horskou cestu“. Doporučené trasy jsou uvedené na internetových stránkách Tourismuszentrale Fichtelgebirge (i v českém jazyce). O turistice ve Slavkovském lese existuje spousta dobrých internetových stránek obsahujících i návrhy tras, například jedna z (dosud) mála dvojjazyčných stránek:
„tschechische-gebirge.de“, příp. „ceskehory.cz“.