Vzpomínáte si ještě dobře na svá první setkání s českými sousedy?
Ano, to bylo v roce 1968, když za Dubčeka probíhalo Pražské jaro. Tenkrát byly hranice propustnější. Přes náš jazzový klub v Selbu jsme navázali kontakt s jednou kapelou z Chebu. Její členové v tom krátkém období často ani nepotřebovali vízum – z Chebu do celnice nedaleko Schirndingu se dostali taxíkem. Tam jsme je vyzvedli našimi auty a hráli jsme jazz po selbských hospodách. Kolem druhé třetí ráno jsme je zase zavezli zpátky. Celníci byli tak šťastní, že se v poklidu setkali s Němci, že jsme tam s nimi vypili ještě jednu dvě plzně a kolem páté jsme odjeli domů spát. Tak to šlo ale jen pár týdnů, jen dokud v roce 1968 trvalo Pražské jaro. Když v srpnu přitáhly ruské tanky, bylo po všem.
To vaše kontakty přerušilo úplně?
Ne, pořád jsme si psali a čas od času jsme se s vízy navštívili. Zůstali jsme ve styku. Jako vedoucí kulturní referent jsem do Selbu od roku 1977 zval kapely, a dokonce i orchestry z Československa. Hudba je vděčné médium k překonávání hranic. V oblasti výtvarného umění jsem s tím navzdory vícero pokusům mohl začít až od roku 1990.
Jak to? Jen díky otevření hranic?
Pomohla mi náhoda. V roce 1989, když bylo velvyslanectví Spolkové republiky v Praze v obležení 4000 lidí, jsem
v rámci bavorsko-českého hospodářského týdne byl s delegací zemské rady přímo na místě. Při této návštěvě jsme zavítali mimo jiné do parlamentu a bavili jsme se s tehdejším prezidentem. Seděl jsem vedle tlumočnice a po rozhovoru jsem jí řekl: „Celou dobu zkoušíme dostat výtvarné umění do Selbu. Máte vy nějakou možnost, teď když by mělo být všechno volnější?“ Odpověděla: „Ano, pojďte se mnou domů. Můj muž je malíř. Ten to zařídí.“ Byla to paní Marxová a ten malíř se jmenoval Karel Marx. S ním a jeho dcerou jsem o pár měsíců později uspořádal výstavu v divadle Rosenthal v Selbu. Na to pak navázalo mnoho dalších setkání. Zorganizovali jsme mimo jiné kulturní burzu, fórum, kde se mohli prezentovat umělci všech oborů z obou stran hranice.
V roce 1996 jste si otevřel vlastní, nekomerční galerii. A od roku 1999 organizuje Umělecký spolek Hochfranken Selb mnoho uměleckých projektů, v rámci nichž se co chvíli – od roku 2004 každé dva roky – setkávají lidé z obou stran hranice. K čemu jsou z vašeho pohledu tato setkání užitečná, odhlédneme-li od možnosti poznat nové lidi a trávit čas společně?
Hlavní užitek není peněžní, ale především duševní, myšlenkový. Neustále se nám stává, že vidíme, jak umění lidi bezděčně oslovuje, například když procházejí kolem žulových soch v Selbu, které umělecký spolek vytvořil během dvou workshopů a dvou projektů. Někteří lidé si jich ani nevšimnou, jiní se na ně cestou kolem přece jen krátce podívají, jsou ale i tací, kteří se zastaví a sochy si prohlížejí podrobně. Mnozí dodnes dělají tu chybu, že si kladou otázku: Co tím chtěl umělec říct? Doporučuji jednoduše popojít, podívat se na umělecké dílo zblízka a pohroužit se do něj.
Jaké jsou hlavní bariéry, které bychom při kontaktu s našimi sousedy ještě museli překonat?
Bariéry jsou z velké části jen pociťované a nemají racionální důvod. Například moje matka, která žila o poznání déle než můj otec, po otevření hranic nechtěla na druhou stranu. Přitom coby švadlena dříve často jezdívala do Aše nakupovat látky. Tehdy jsem se rozhodl ukázat jí něco zcela mimořádného a vzal jsem ji do nejluxusnějšího hotelu, do Puppu v Karlových Varech. Jídlo tam servírovali na talířích se stříbrnými poklicemi a chutnalo skvěle. Matka nevycházela z úžasu.
Pravděpodobně potrvá ještě dlouho, než se zbavíme předsudků vůči „těm druhým“.
Jsem přesvědčený, že něco takového trvá dvě až tři generace. Potřebujeme ještě trpělivost. Proto také zastávám názor, že musíme pokračovat v našich společných uměleckých projektech,
a tím lidi spojovat. Aby si uvědomili, že sousedi vůbec nejsou tak odlišní.
Uvažoval jste o tom, co se jednou stane s vaší uměleckou sbírkou, kterou jste sestavil jako galerista?
S ní mám už od devadesátých let nápad. Na východním okraji Selbu je kopec, podél jehož paty vede hranice. Podle mého názoru by to bylo skvělé místo pro stavbu česko-německého kulturního institutu. Vypracoval jsem koncept přesahující hranice jednotlivých oborů a rozeslal ho všude možně. Reakce bývaly podobné: „To je skvělý nápad. Ale nevíme, kdo by to zaplatil.“ Od východního rozšíření EU si ale myslím, že by se nemělo jednat o zařízení pro dva národy, nýbrž evropské: kulturní fórum Střední Evropy. V Bruselu mají Dům evropských dějin, a když bylo možné zařídit něco takového pro dějiny, proč by to nemělo jít pro evropskou budoucnost? Docela jsem si na tom vylámal zuby. Ale ještě mi pár zubů zbývá a těmi se nepustím!
Rozhovor: Oliver van Essenberg