Horami a údolími, ze Smrčin do Slavkovského lesa,
až k moři. Řeky spojují i rozdělují.
Celým regionem se vine řeka Ohře.
Když se vody Dunaje smísí s vlnami Černého moře a Rýn a Labe se ztratí v příboji moře Severního, mají v sobě vždy i kousek Smrčin a Slavkovského lesa. Ve Smrčinách se totiž rozcházejí evropské vodní toky. Dešťová voda se jako na gigantickém stanu dělí a větví do všech světových stran. Bezpočtem potoků stéká ze zalesněných výšin do jednoho ze známých pramenů, které se zde nacházejí: Nába, jejíž hlavní pramen vyvěrá u Ochsenkopfu, zvolna teče na jih, vlévá se do Dunaje a s Dunajem posléze do Černého moře. Mohan teče na západ a vlévá se do Rýna; Sála na sever, Ohře na východ a obě se vlévají do Labe.
Voda odpradávna utváří krajinu Smrčin a Slavkovského lesa. Potoky a řeky vymlely hluboká údolí, vytvořily rozlehlé říční novy a také do Smrčin přivedly člověka. Řeky totiž sloužily jako přepravní cesty a orientační linie, podle nichž se řídili lovci, sběrači a osadníci. Mnoho potoků a řek má jméno keltského, germánského nebo slovanského původu, např. české pojmenování řeky Ohře a jeho německý ekvivalent Eger. Obě pocházejí z indogermánského slova „agria“. To znamená „divoce proudící řeka“.
Obraz čtyř řek, které opouštějí pohoří do všech světových stran, v minulosti podněcoval lidskou fantazii. V tom se totiž Smrčiny podobají biblickému popisu rajské zahrady. S tímto přirovnáním přišel v 17. století magistr Matthias Will z Kemnathu, kronikář této nehostinné horské krajiny, a dal Smrčinám přízvisko „německý ráj“. Mnozí autoři si však tehdy přesto nedali práci s tím, aby Smrčiny doopravdy prozkoumali. To lze jasně usuzovat z toho, že podle většiny z nich pramenily Mohan, Ohře, Nába a Sála z jednoho velkého, vysoce položeného a nepřístupného jezera: Fichtelsee. Jakkoli je to pěkná představa, realitě vůbec neodpovídá. Dnešní jezero Fichtelsee vzniklo uměle, bylo založeno teprve v 16. století, aby byl i v létě dostatek vody pro mlýny a hamry ležící hlouběji v údolí. V místních lesích se dodnes nachází řada podobných vodních nádrží, které za svůj vznik vděčí hornictví a zpracování rud. Na české straně je mimořádně pozoruhodný vysoce položený Kladský rybník u Mariánských Lázní. Obklopují ho úchvatná rašeliniště a voda z něj byla kdysi rozváděna do hamrů v několikakilometrové vzdálenosti pomocí umělých příkopů. Srovnatelně zajímavým příkladem někdejšího inženýrského umění je Bocksgraben u Ochsenkopfu nedaleko Fichtelbergu. Díky němu se stavitelům koncem 18. století dokonce podařilo překonat hlavní rozvodí.
Ohře spojuje regiony na obou stranách hranice. Od pramene na stráních Schneebergu u Bischofsgrünu do soutoku s Labem nedaleko Litoměřic za sebou zanechá 616 výškových metrů a 316 kilometrů. Podél jejího toku se můžou vydat turisté a cyklisté na pohodlných, dobře značených cestách. Zpočátku je Ohře nenápadný potůček a poprvé nápadně zasáhne do krajiny, když ve Weißenstadtu napájí 48 hektarů velké jezero. Od výtoku z jezera po státní hranici u Fischernu, části obce Markt Schirnding, na dohled od staré hraniční tvrze Hohenberg an der Eger, pojme řadu potoků. Nejúchvatnější údolní krajinu na tomto úseku bezpochyby představuje Wellertal, úsek Ohře mezi Neuhausem a Hohenbergem. Během statisíců let zde říční proud odhalil po obou stranách údolí příkré žulové útesy, které lemují břeh jako nějaké monumenty. Mimořádné představení nabízí každoroční „Thusfest“ v Röslau. V tento den se znovu otevírá starý mlýnský náhon a voda odvedená z Ohře se pak z tohoto umělého koryta v burácivém vodopádu opět vrací do údolí.
Řeky měly rozhodující podíl na hospodářském vzestupu regionu. Rudy ze zdejších četných dolů by se bez vodní síly nedaly zpracovat. Od nástupu industrializace začátkem 19. století sloužila voda Ohře a jejích přítoků mnoha podnikům vyrábějícím porcelán, kovové předměty, sklo a textil – ale bohužel se příliš často stávala i stokou a odpadkovým košem. Její původně divoký tok však stál v cestě modernímu zemědělství, polím a loukám. Lidé Ohři vtlačili do úzkého, částečně zpevněného koryta. Řeku a krajinu přizpůsobili novým hospodářským požadavkům. Kvalita vody však klesla, a s ní i kvalita životních podmínek pro mnoho živočichů a rostlin, které měly svůj domov v řece a na říčních nivách. Ve středověku byla Ohře proslulá bohatstvím lososů! V posledních letech se ale situace obrací k lepšímu. Na dlouhých úsecích smí být řeka opět řekou, meandrovat, tvořit smyčky, odnášet a naplavovat půdu, přepravovat štěrk a oblázky a při povodni se i tu a tam vylít z břehů. A vrátila se i řada někdejších obyvatel, které dnes na březích můžeme pozorovat, jako např. ledňáček a skorec vodní, bobr a vydra.
Sotva se však Ohře dostane na českou stranu, musí ze všeho nejdřív zastavit: vodní nádrž Skalka vodu z Ohře zadržuje do zásoby, aby bylo této dodnes významné síly dostatek pro průmysl a řemesla v Chebu. Řeka s sebou bohužel stále přináší příliš mnoho živin a pozůstatků z minulých dob, takže v nádrži v létě rozkvétají řasy a na úklid sedimentů bylo včera pozdě. Poté co řeka nádrž opustí, stává se přesto rájem vodních sportů. Ohře nabízí ideální podmínky pro vodní turistiku v kánoi či na kajaku. Přístaviště s možností odpočinku a doplnění zásob se nacházejí každých pár kilometrů. Ohře se klikatí hlubokými údolími Chebské pánve a u Lokte tvoří úchvatnou smyčku, a tudíž přirozený hradní příkop kolem tohoto malebného středověkého městečka. Dále směrem ke Karlovým Varům odhalila Ohře během tisíciletí vysoké skalní stěny. Nejznámější jsou Svatošské skály, podle pověsti svatební průvod, který proklela a nechala změnit v kámen žárlivá vodní víla z Ohře.Skály včetně přilehlého hostince jsou také oblíbeným výletním cílem karlovarských lázeňských hostů.
Z vodního bohatství Smrčin a Slavkovského lesa mají zdejší lidé významný užitek. Pohoří dodnes zásobuje tisíce obyvatel v širokém okolí pitnou vodou. I rybolov má v celé oblasti dlouhou tradici. V mnoha rybnících, potocích a řekách se dodnes dá úspěšně rybařit: v průzračných, chladných vodách jsou jako doma pstruh obecný potoční a pstruh duhový, štiky, úhoři a mníci, vranky, cejni a okouni, a dokonce i vzácná minule potoční. Lipanovi s měňavě barevnou hřbetní ploutví, jehož německý název zní Äsche, vděčí za svůj název město Aš nedaleko německého Selbu. Skutečným pokladem jsou perlorodky, které žijí v některých řekách na obou stranách hranice. Bavoři a Češi se už několik let ze všech sil snaží tento vzácný živočišný druh chránit.
Ronald Ledermüller, s podporou dr. Petra Rojíka