Rozhovor s Johannem Wolfgangem von Goethem (1749–1832) o jeho cestách do Čech
V letech 1785 až 1823 podnikl německý „kníže básníků“ Johann Wolfgang von Goethe 17 několikatýdenních cest do Čech. Celkem zde strávil 1114 dní – oproti tomu v Itálii se zdržel jen 683 dní. Nejprve se jeho cesta ubírala do Karlových Varů a blízkého okolí, později do Teplic, Františkových Lázní, Chebu a Mariánských Lázní.
Pokud by Goethe pobýval v Čechách bez přestávky, měl by celé tři roky svého života, aby se zde zotavil, léčil, psal básně, bádal, flirtoval – nebo jak tomu sám říkal: dělal očka. Co ho sem neustále přitahovalo? Co by nám o tom sám pověděl, kdybychom ho potkali dnes…?
Kdybychom… Tak se ho zeptejme sami! Vždyť přece: Nerad mlčí básník pravý, obdivován chce být davy…
Rozhovor s Johannem Wolfgangem von Goethem… zní vám to příliš jako báseň, méně už jako pravda? Ale Goethe byl básník, takže čím bychom se zde měli nechat vést, když ne poezií? Goethe sám řekl: Bez poezie nelze na světě nic vykonávat; poezie však je pohádka…
Pane Goethe, moc mě těší, že se setkáváme. Do zdejší oblasti jste jezdíval často a rád. Co vás sem neustále táhlo?
Goethe: Co mě sem táhlo? Zajisté něco z toho, co jsem vyjádřil básní Touha. Sice už si nejsem jistý, jestli jsem ji napsal v Čechách, nebo doma
v Durynsku – nicméně mé pocity vystihuje velmi dobře:
Co to mám v srdci?
Co je to jen?
Vyhání mne to
z komnaty ven?
Oblaky táhnou
u skalních čel!
Hned bych já s nimi
do světa šel!
Ale co bylo na Karlových Varech a okolí tak zvláštní?
Goethe: Květy, mladá zeleň stromů, horské pastviny mezi temnými skalami, tmavými smrkovými lesy kolem šedých dřevěných budov se zdají ještě jednou tak krásné. Své ženě Christiane jsem poslal zprávu, že v pokojné zemi mezi dobrými lidmi se cítím šťastný.
Nebylo by možné cítit se tak skvěle
i jinde?
Goethe: Chtěl bych žít jen ve třech městech: ve Výmaru, Karlových Varech a Římě. To jsem napsal už roku 1812 Wilhelmu von Humboldtovi. Karlovy Vary jsem navštívil summa summarum celkem třináctkrát. Bydlel jsem u „Bílého zajíce“ a „Tří rudých růží“ – dnes se ten hotel jmenuje „Mozart“. Dům „U Tří mouřenínů“ mě hostil devětkrát a stal se dokonce mým novým domovem.
Karlovy Vary mě vždy inspirovaly: zde jsem pracoval na „Viléma Meistera létech učednických“, „Pandoře“ a „Viléma Meistera létech tovaryšských“, na „Spřízněných volbou“, „Básni a pravdě“ a na „Západovýchodním dívánu“.
Co jsem tady poznal, prožil,
co mi odsud vniklo do žil,
co jsem blaha přijal vděčně,
moh bych líčit nekonečně!
V Karlových Varech jste ovšem nejen psal básně. Věnoval jste se zde i přírodovědným výzkumům.
Goethe: Nejdokonaleji tvoří sama příroda. Horké prameny v Karlových Varech nesloužily jen mému zotavení. Také mě inspirovaly, abych se opět hlouběji zabýval geologií. Chodíval jsem kopcovitou krajinou a hledal vzorky hornin. Výsledky mých toulek lze dodnes obdivovat
v rozsáhlé sbírce minerálů Goethova domu ve Výmaru.
Karlovarské prameny vás několikrát zbavily zdravotních obtíží. V roce 1806 jste tyto lázně dokonce vylíčil jako místo zázraků.
Goethe: Ach ano, prameny,
jak jsem je miloval!
Jak to dýmá, prýští, pění
z hlubiny nám neznámé!
Vodu, zem, vzduch si tu cení –
to, co skrytým ohněm žhne.
Zástup potřebných sem spěje,
k vřídlu spěchá den co den,
I nám srdce pookřeje –
na to stačí slůvko jen.
Karlovy Vary – Karlsbad, Mariánské Lázně – Marienbad, Loket – Elbogen, to vše byla ve vašich dobách německá města. Měl jste vlastně kontakt s českou kulturou, našel jste si české přátele?
Goethe: Vždy jsem se zdržoval hlavně
v německy mluvícím pohraničí, např. jsem nikdy nenavštívil Prahu. Ale i tak jsem se trochu zabýval českým jazykem. Roku 1823 jsem se seznámil s Josefem Dobrovským, zakladatelem slovanské filologie a spisovné češtiny. Ale můj zájem vyvstal už před tímto setkáním. Už roku 1818 mě básník a vědec Pavel Josef Šafařík, tehdy student v Jeně, v dopise upozornil na Rukopis královédvorský, který obsahoval 14 básní domněle staročeského původu. Že se jednalo
o padělek, vyplulo na povrch až mnohem později. Sám jsem se pár let po četbě rukopisu pokusil jednu z obsažených písní – „Kytici“ – přebásnit:
Kytička
Věje větříček
z knížecích lesů;
běží děvečka,
ku potoku…
Pane Goethe, v Čechách jste několikrát oslavil narozeniny, které pro vás vždy byly důležité.
Goethe: Přišel jsem na svět ve Frankfurtu nad Mohanem úderem poledne dne 28. srpna 1749. Postavení hvězd bylo šťastné: Slunce stálo ve znamení Panny a v ten den kulminovalo;
Jupiter i Venuše na ně shlížely přívětivě, Merkur neodporoval… Sečteno a podtrženo slibný začátek, řekl bych. Takový den by se měl vždy náležitě oslavit. I svému „Wertherovi“ jsem zajistil narozeniny 28. srpna.
Dalším generacím utkvěly v paměti zejména dvoje narozeniny v Karlových Varech, 28. srpen let 1786 a 1823.
Goethe: Své 37. narozeniny jsem slavil
„U Slona“. Krátce předtím jsem se rozloučil
s Charlottou von Steinovou – už nikdy jsme se neměli znovu setkat. A několik dní později,
3. září 1786, jsem se vydal do Itálie. Této cestě se vždy říkalo také „útěk do Itálie“. Ano, narozeniny pro mě pokaždé představovaly radostnou událost i bolestné odloučení. Když mi bylo dvakrát tolik let co při zmíněných 37. narozeninách „U Slona“, slavil jsem své jubileum v Čechách naposledy. S Amalií von Levetzowovou a jejími třemi dcerami jsem si udělal výlet do Lokte (viz také s. 110.)
Devatenáctiletá Ulrike von Levetzowová se, jak jistě víte, stala mou poslední velkou láskou – stejně jako jsem za svou velkou lásku považoval Čechy.
S oběma jsem se rozloučil ve slavné „Elegii z Mariánských Lázní“:
Zde, druzi věrné pouti, opusťte mě!
Nechte mě v měkkém mechu prostřed skal (…)
Mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu,
já, jenž jsem býval bohů miláčkem;
mne bozi svedli – skříňku Pandořinu
mi dali, slastmi bohatou i zlem;
k rtům přitiskli mne opojivých darů
a rvou mne pryč – vstříc rvou mne mému zmaru.
Děkuji vám, pane Goethe, za toto setkání a povídání. I když je to – i pro mě – podivuhodné. Ale jak jste sám řekl: Půl procitlý, půl klesám v dřímotu a těžce, těžkým snům se bráně, dýši. – Již prchni, sne!
Goethe: Málo světu rozumíme.
Žijme dál, a leccos zvíme.
Fiktivní rozhovor vedla Ellen Steffi Widera
Zdroje a inspirace: J. W. Goethe: Dichtung und Wahrheit. Tübingen 1811–1814. J. W. Goethe: Gedichte. Stuttgart 1967. Miloslav Wajs: Westböhmen in Goethes Leben, Werk und Wirken. Karlovarské Muzeum / Museum Karlsbad 1992. Johannes Urzidil: Goethe in Böhmen. Darmstadt 1965. Gudrun Schury: Goethe ABC. Leipzig 1997.
Citované české překlady Goethových děl pocházejí z těchto zdrojů: J. W. Goethe: Z mého života. Báseň i pravda. Mladá fronta, Praha 1998. Přeložila Věra Macháčková-Riegerová. Johannes Urzidil: Goethe v Čechách. Pistorius & Olšanská, Příbram 2009. Přeložila Veronika Dudková. Verše přeložila Michaela Jacobsenová. J. W. Goethe: Básně; Západovýchodní díván. SNKLHU, Praha 1955. Přeložil Otokar Fischer aj. J. W. Goethe: Goetheho vybrané básně. I. L. Kober, Praha 1889. Přeložil Jan Nečas. J. W. Goethe: Výbor z poezie. Československý spisovatel, Praha 1973. Přeložili Kamil Bednář, Jarmila Urbánková aj.
Goethe (1749–1832) podnikl tři cesty do Smrčin, během kterých se zabýval přírodovědnými jevy. Hned jeho první cesta roku 1785 ho zavedla do Wunsiedelu do skalního labyrintu a na Ochsenkopf. V této době se spolu s baronkou Charlottou von Steinovou a jejím přítelem, komořím velkovévody Karlem Ludwigem von Knebelem, zabýval botanickými studiemi. Na tuto návštěvu upomíná Goethova cesta, zřízená roku 1923. Začíná v Karchesu a vede k Ochsenkopfu. Po své návštěvě napsal Goethe Charlottě von Steinové hojně citovanou větu: „Žula už mě nepustí.“
Druhá cesta zavedla Goetha roku 1820 coby 71letého do (Bad) Alexandersbadu, kde se ubytoval na „Starém zámku“. Po obědě se vydal na Luisenburg. Roku 1822 zavítal Goethe přes Cheb, Waldsassen a Mitterteich do Marktredwitzu, aby navštívil slavnou Chemickou továrnu Wolfganga Kaspara Fikentschera; následovaly chemické a pyrotechnické pokusy. Ve Smrčinách se nenacházejí žádné pomníky v užším slova smyslu, ale zato zde najdeme Goethovu skálu ve skalním labyrintu Luisenburg (na fotografii), výše zmíněnou Goethovu cestu a pamětní kámen v Rehau.
Kašna na náměstí v Aši byla přestavěna na Goethův pomník a odhalena při oslavách Goethova jubilea 28. srpna 1932. Zobrazuje Goetha jako geologa s horským křišťálem. Návrhy a skici jsou vystavené v městském muzeu. Padesát let po Goethově smrti byl slavnostně odhalen básníkův pomník v Karlových Varech před Grandhotelem Pupp. Roku 1946 byl v důsledku „národní očisty“ přemístěn do muzea, v roce 1952 ale nově vztyčen na Puškinově promenádě, která se dnes jmenuje Goethova stezka.
Také v Mariánských Lázních, Lokti, Františkových Lázních, Výškovicích, na Komorní hůrce, v Chebu, na zámku Hartenberg u obce Hřebeny, na hradě Hasištejn u Chomutova a v Házlově se návštěvník setká s Goethovými pomníky nebo pamětními deskami.