*Jean Paul v dopise příteli Emanuelu Osmundovi – *Citát z „Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války“. Místem setkání byla Švejkova oblíbená hospoda „U kalicha“ v Praze. Kresby: Marc Buchner.

Spříznění pivem

Je to jednoduchá rovnice: když se řekne pivo, vybaví se člověku zpravidla svěží zlatavá plzeň s pořádnou pěnou. Nehraje roli, stojíte-li na bavorské, nebona české straně hranice. Žádný jiný druh tohoto zlatého moku neovlivnil představu ideálního piva tak jako právě světoznámá specialita z Plzně, města piv. A tam si svou roli v dějinách piva dobře uvědomují – o tom svědčí už jen impozantní brána slavného pivovaru Pilsner Urquell, Plzeňského Prazdroje. První nazlátlá plzeň představovala skutečnou revoluci. Plzeňští občané byli se svými dosavadními zatepla kvašenými, tmavšími pivy tak nespokojení, že vzali městské pivovary útokem a sudy s neoblíbeným nápojem veřejně rozmlátili na náměstí. Představitelé města se poučili a situaci napravili: investovali do nového pivovaru, který splňoval nejnovější technická měřítka, a zapojili bavorského sládka Josefa Grolla, aby obyvatelům města vrátil jejich spokojenost. Dne 5. října 1842 nasadil první várku nového, chmelově světlého plzeňského piva. O pět týdnů později, na svatého Martina, poprvé rozlil své nové pivo do džbánů. A okamžitě vzbudilo nadšení, nejprve v Čechách a později postupně i u německých sousedů.

V novém pivu se snoubilo to nejlepší, co mohla bavorská a česká pivní kultura nabídnout. Z domova si Josef Groll přivezl techniku kvašení zastudena se spodním kvašením a dlouhou dobou uložení, v Plzni ji zkombinoval s českým sladem a především s žateckým chmelem, rostoucím přibližně 70 km východně od Karlových Varů. Až do vzdáleného pivního města Bambergu a ještě dál se jeho květinově kořeněná vůně upřednostňovala před ostatními druhy chmele, což potvrzuje také Johann Adalbert Joseph Seifert ve své knize o bamberském pivě „Bamberger Bier“ z roku 1818. „Bamberští sládci mají stále v oblibě český chmel, třebaže tu a tam potají uvaří nápoj, který se skvěle vyvede a kde přitom nepoužijí ani špetku českého chmele.“ 

Jedete-li z Bambergu 60 kilometrů na severovýchod, příp. z Plzně 200 kilometrů na severozápad, potkáte sládky, kteří na své vlastní pivo, především na vlastní plzeňské, nejsou o nic méně pyšní. Stejně jako Plzeň je i Kulmbach světoznámou pivní metropolí – a za to vděčí zejména pivovaru Kulmbacher Brauerei AG. O úzkém sepětí města s pivem a bohaté pivní kultuře svědčí čtyři obří dřevěné sudy před radnicí, které upomínají na někdejší pivovary EKU, Mönchshof, Sandlerbräu a Reichelbräu. Tyto značky pohltil už v roce 1848 pivovar Kulmbacher Brauerei AG založený jako Reichelbräu, který coby firemní logo sebevědomě používá znak města. Vlajkovou lodí pivovaru Kulmbacher Brauerei je bezpochyby legendární Pils Edelherb. 

Jean Paul a Jaroslav Hašek dávali přednost tmavým pivům

Vedle plzně, které ve Francích dávají přednost mnohem častěji než ve zbytku Bavorska, existuje ještě celá řada nejrůznějších druhů piv: nezašpuntovaná, jantarově zbarvená sklepní piva s poměrně malým množstvím kyseliny uhličité, medově zbarvená kvasnicová piva, silná černá piva, speciály všech barev a různé síly a samozřejmě také lahodné tmavé ležáky.Posledním jmenovaným vztyčil romantický spisovatel Jean Paul nejeden básnický pomník. Tento svérázný podivín a nejoriginálnější zjev německých literárních dějin miloval tmavé bayreuthské pivo natolik, že si ho už po ránu nechával posílat do svého odlehlého domku Rollwenzelei, spisovatelského útočiště před všemi blázny světa. Svůj oblíbený nápoj nazýval všelijakými přezdívkami jako podzimní útěcha, žaludeční balzám, léčivo, mozkové dráždění nebo předposlední pomazání.Ostatní piva naopak odmítal, a dokonce měl strach, že by ho mohla zabít. Na české straně je jeho protějškem – co se lásky k pivu týče – zajisté Jaroslav Hašek, tvůrce překrásně anarchistického „dobrého vojáka Švejka“. Skutečnost, že upřednostňoval tmavý ležák z pivovaru Velké Popovice, černý Kozel, je v rozporu s pověstnou českou zálibou v plzeňském pivu. Německým milovníkům piva se snadno může stát, že budou nad českým pivním lístkem bezradně tápat.Místo světlého, tmavého, plzeňského a exportního má najednou před očima kryptické číselné údaje: mnoho piv se zde dodnes nazývá 10° nebo 12° – jedná se o pozůstatek z dob socialismu, kdy druh piva nebyl definovaný barvou, ale normovanýmobsahem cukrů ve sladině. 

Dobrého vojáka Švejka by tenhle zmatek jistě pobavil, dělal by si z toho legraci a spíše by se jej snažil přiživovat, než aby mu zamezil. Dnešní sládci a hospodští jsou k přespolním hostům shovívavější. Čím dál častěji uvádějí na pivních lístcích i přesný popis piv, jejich barvu a sílu. Počet vařených druhů piv přitom stoupá a bylo by chybou redukovat český pivní svět jen na známé světlé ležáky. Jsou to právě originální tmavá piva, která si zaslouží pozornost. Kromě toho čeští sládci objevují svou lásku k pšeničnému pivu, příkladem je pšeničné pivo 12° karlovarského pivovaru Karel IV. s lehce nakyslou a typickou banánovou chutí. Počátky pivovarnictví v Karlových Varech spadají až do roku 1370, kdy jim císař Karel IV. udělil městská práva, přičemž jedním ze souvisejících privilegií bylo i právo várečné.

Originální scéna řemeslných pivovarů a silné originály

Populární vlna řemeslných piv pochopitelně neminula ani takovou pivní velmoc jako Čechy. Příznivci chmelového pale ale a IPA by rozhodně měli navštívit pivovar Raven v Plzni-Bolevci. V nabídce, která sahá od zlatavéhoAmerican Pale Ale až po černočerné Double Black IPA, si přijde na své opravdu každý. Kdo hledá jiný český chmel než známé odrůdy žatecký, sládek, kazbek a premiant, by měl zavítat do pivovaru Permon v Sokolově. Tradiční česká piva se tu mísí s americkými a anglickými – a především se záplavami chmele. Další trend: vaří se čím dál víc kouřového piva, jak v Čechách, tak ve Francích. Slad pochází mimo jiné z Horních Frank ze sladovny Weyermann v Bambergu nebo Ireks v pivní metropoli Kulmbachu. Vznikají tak piva, která se skvěle hodí ke svérázné české a vydatné franské kuchyni. 

Kouřová piva jsou silné originály s několikasetletou tradicí. Některé podniky se však vydávají do neprobádaných vod a hledají nové chutě i pozice na trhu. Příkladem je rodinný pivovar Meinel v Hofu a jeho „Mephisto“. Má upomínat na krále německých básníků Goetha, který během svých cest z Výmaru do Karlových Varů pobýval i v Hofu. Je všeobecně známo, že Goethe byl milovníkem franského vína, ale dovedl si vychutnat i dobré pivo: „Silné pivo, sžíravý tabák a nastrojená děvečka, to je podle mého gusta.“ Jemně uzené, lahodné kouřové pivo Mephisto by mu jistě bylo po chuti. Obě sládkové, Moni a Gisi Meinel-Hansenové, se navíc vyznají i ve speciálních a sezonních pivech. Společně s Isabellou Mereienovou z pivovaru Drei Kronen/Memmelsdorf vyrábějí pod názvem HolladieBierfee mimořádné řemeslné pivo – nejen pro ženy. 

Ke skrytým pokladům mezi franskými kreativními pivovary patří Hopfenhäusla v Münchbergu. Mladý sládek Janes Reith, který zatím zůstává stranou velké scény řemeslných piv, dokáže vykouzlit fantastická piva jako suché, ale výrazné Imperial Stout s tóny moky, čokolády a karamelu ve spojení s temnou ovocnou notou. Vydáme-li se na jih, brzy natrefíme na podnikavého sládka Jürgena Hopfa. V sortimentu jeho pivovaru Lang Bräu v Schönbrunnu si přijde na své každý milovník piva: na výběr má např. zastudena chmelené Super Ale, klasickou plzeň Siebensternchenpils nebo tmavé Raubritter Dunkel. Za návštěvu stojí i útulná pivovarská hospůdka nedaleko pivovaru. Ještě svéráznější jsou komunální pivovary v Kulmbachu či Rehau, kteří navazují na někdejší velice rozšířenou franskou tradici. Za starých časů existovaly pivovary provozované městem či obcí, kde směli s příslušným oprávněním vařit pivo sami občané. Pivo pak kvasilo, leželo a zrálo v domácích sklepích. V nedaleké Horní Falci je tento původní způsob výroby piva známý jako „zoigl“. Ten však nalezneme i ve Francích, a to např. v pivovaru Nothaft v Marktredwitzu, pojmenovaném po šlechtické rodině z fransko-českého pomezí.

Různé země, různá pivní kultura?

Kdo má potíže si mezi všemi těmi pivy a pivovary na franské straně udržet přehled, může pro lepší orientaci využít seznam místních pivovarů, který je k dispozici na internetových stránkách spolku Bierland Oberfranken. Podobný soupis na české straně bohužel nenajdeme, což však pro místní i turisty lačnící po pivu rozhodně není překážkou. Naopak: co se týče lásky k pivu, jsou Češi s roční konzumací 147 litrů zlatavého nápoje na hlavu před svými západními sousedy o krok napřed. To může být důsledkem nepsané tradice ve starších pivovarech a hostincích, že když máte piva na dně, obsluha přispěchá s čerstvým půllitrem. Usoudíte-li, že bylo pro daný večer chmelového nektaru dost, musíte převzít iniciativu a „podat protest“ – „Už nepiju“. S tím se však málokdo ukvapí. 

Je ovšem pravda, že se obsluha čím dál častěji nejprve zeptá, než na stůl donese novou sklenici. Změna se nevyhnula ani české hospodské kultuře. Ale přesto se ještě s českou pohostinností, která nepotřebuje (přebytečných) slov, můžeme setkat. Jejím protějškem na franské straně jsou místa, kde vládnou kameninové džbány. Kdo chce ve Francích dát najevo, že „sedí na suchu“, jednoduše svůj džbán ostentativně položí na bok. Další várka čerstvého piva na sebe nenechá dlouho čekat. Ale ať už pozvedáte číše se srdečným „Prost“, nebo „Na zdraví“, ať už jsou naplněné lahodným sklepním pivem, nebo elegantní dvanáctkou, jedno je na obou stranách hranice jisté: u jednoho piva nezůstane. Na to je v česko-německých pivních dějinách příliš mnoho co objevovat!

Norbert Krines und Jiří Rataj